Záviš z Falkenštejna

Zhruba jedenáct kilometrů na sever od Českých Budějovic se tyčí vysoko nad vltavským údolím a budějovickou pánví jeden z nejčastějších cílů turistických cest do jižních Čech – zámek Hluboká. Zakladatelem hradu, který dnešní zámek předcházel, byl nejspíš král „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II., ale možná už jeho otec, král Václav I. První písemná zmínka o tomto hradu však pochází až z roku 1253. Tehdy se ovšem ještě nejmenoval Hluboká, ale německy Wrobech, Frohnburg, Froburg či Vroburg, jak je uváděno ve Zbraslavské kronice. Znamená to „vladařský hrad“, tedy hrad v majetku českých králů. Také se mu říkávalo zkomoleně Frauenberg, tedy vlastně „dámský hrad“, což by dodatečně mohlo zavdat důvod k různým rozkošným legendám. Jméno Hluboká dostal hrad až později údajně podle hluboké hradní studně nebo podle okolního lesa, jemuž se prý podle jeho polohy nad hlubokým vltavským údolím říkalo Hluboká.

Výrazněji vstoupila Hluboká poprvé do dějin zásluhou tragického finále jednoho z nejromantičtějších příběhů z české minulosti. Však v něm také naleznete vše, po čem prahne dychtivé čtenářské srdce – lásku, zradu, intriku, ctižádost, moc, slávu i smrt. A to vše, prosím, zabalené do notně barvitého děje plného chrabrých i záludných rytířů a samozřejmě v něm nechybí také jedna spanilá královna. Není proto divu, že tento skutečný příběh inspiroval četné básníky, romanopisce a dramatiky, kteří se samozřejmě podle svého založení lišili v charakteristice a líčení pohnutek jeho hlavního tragického hrdiny.

Tím hrdinou nebyl nikdo jiný než předák jihočeských Vítkovců, Záviš z Falkenštejna. Však také na domovském hradě své matky v Bavorsku sloužil v mládí jako purkrabí, svůj erb s pětilistou růží doplnil o obraz ptáka – sokola (Falkenštejn totiž znamená Sokolí kámen) a změnil také svůj predikát. Nepsal se - z Krumlova, nýbrž – z Falkenštejna.

Když v roce 1263 založil král Přemysl Otakar II. takřka na dohled hradu Krumlova cisterciácký klášter Trnová (později Zlatá) Koruna a daroval mu v česko-rakouském pohraničí rozsáhlé pozemky, považovali to Vítkovci za neoprávněný panovníkův zásah do svého panství a vzbouřili se. Právě Záviš z Falkenštejna přepadl sotva dostavěný klášter a vypálil ho. Pak ale museli Vítkovci před hněvem Přemysla Otakara II. uprchnout pod ochranu římského krále, Rudolfa Habsburského. V době tragické bitvy na Moravském poli v den sv. Rufa, 26. srpna 1278, pochopitelně stáli proti svému králi, byť se sami boje nezúčastnili.

Pak ale došlo k nečekanému obratu. Když čtyřiatřicetiletá královna vdova, Kunhuta Haličská, uprchla na jaře 1279 z hradu Bezděz, kde, jak už víme, ji držel Ota Braniborský, do Hradce u Opavy, nečekaně za ní přijel a nabídl jí svou pomoc právě Záviš z Falkenštejna.

V době, kdy se seznámil s Kunhutou, bylo mu necelých třicet let, byl tedy asi o čtyři roky mladší než ona, nicméně, třebaže tak mladý, byl už vdovcem. Jméno a totožnost jeho zesnulé manželky neznáme. Záviš měl s touto ženou dceru, která se později provdala za Hynka Krušinu z Lichtenberka a v roce 1306 vznesla nároky na pozůstalost po svém otci. V dochované listině se sama představovala jako „dcera kdysi Záviše z Falkenštejna“.

Proč se však vlastně Vítkovec vydal za královnou na Opavsko? Chtěl jí pomoci ve snaze získat korunu pro jejího syna a Přemyslova dědice a vrátit suverenitu českému státu? Nebo sledoval vlastní mocenskou hru a s instinktem politického dobrodruha vycítil příležitost? Či ho okouzlila příslovečná Kunhutina krása? Byl víc rytířem, kariéristou nebo milencem? Nejpodrobnější záznam o setkání Kunhuty se Závišem nám zanechala Kronika zbraslavská :
„Byl pak v těch dnech pán jakýsi z Čech, jménem Záviš, jehož král Otakar, jak to vymáhaly jeho viny, odsouzením k vyhnanství potrestati dal a celým jeho domem jej také pokutou trvalého vyhnanství neodvolatelně vykázal. Ten po smrti krále Otakara královou Kunhutu na Moravě meškající navštívil, jíž ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější nad ostatní rytíře býti počal, neboť se nadál, že postavení dřívějšího opět nabuda, statky své v království bez obtíže získá, jestliže u královny pomocí jakékoli chytrosti milost důvěrného přátelství nalezne. Že však snadno se mění mysl ženská, králová, jak se praví, nějakými úskoky kouzelného umění od něho zlákána byvši, prudčeji jej milujíc brzo jemu se zalíbiti si přála, promíjejíc mu ze srdce to, čím se byl proti králi provinil, mezi stálou družinou svého dvoru nad ostatním přednějším jej ustanovila…“

Podle některých dohadů započal Kunhutin a Závišův milostný románek ještě za Přemyslova života. Sebevědomí a okouzlující Vítkovec prý patřil k předním královským dvořanům. Panovníkovi se však donesly drby o tom, že mu choť s tímto rozverným hochštaplerem nasazuje parohy, rozzuřil se a nechal ho vypráskat ze země. Pozdější staročeská píseň uvádí, že Přemysl Záviše „proto vyhnal bieše, že u králové na freji bieše“. Jenže tenhle klep má zřejmě na svědomí některý z pozdějších kronikářů. Vzhledem k napjatým vztahům krále „železného a zlatého“ s pyšnými Vítkovci se nedá předpokládat, že by někdo z nich působil na jeho dvoře. Vždyť, jak víme, páni s růží v erbu měli na Přemysla Otakara II. pořádnou pifku.

Vraťme se však k románku Záviše a Kunhuty. Z dobových letopisů ho nejdůkladněji vylíčila zmiňovaná Zbraslavská kronika. Především z ní pak všichni další autoři čerpali své informace. Je však třeba popravdě říci, že celou záležitost vykládala tendenčně a tím pádem nepříznivě pro Záviše. Byla totiž sepsána až po jeho popravě pod Hlubokou a svým způsobem měla jeho smrt ospravedlnit. Náhlé citové vzplanutí mezi zřejmě pohledným, výmluvným a rytířským Vítkovcem a zoufalou, nešťastnou a pokořenou královnou proto nemohlo být vysvětleno jinak než rejdy pekelnými. Zvlášť, když kroniku psal duchovní, pro něhož byl – alespoň oficiálně – sex pro pouhé potěšení smrtelným hříchem. Nuže přečtěte si, co vlastně napsal zbraslavský opat a kronikář Petr Žitavský:

„Ďábel tedy, stálý osnovatel zlých záměrů, přispěl pomocí klamu svého otravné rozkoši obou, a mezi Závišem a královou, aby se dokonalo spojení nedovoleného snoubení, jako lstný kuplíř způsobil. Od té doby králová Záviše až do smrti neopustila, ale jeho náklonnostem vyhovujíc, stále trvajíc na Moravě syna od něho měla, jehož vlastním jménem při omytí svatého křtu Janem nazvala. Ten postupem času dospěv, světa se odříkaje řeholním rouchem se oděl a v řádě křížovnickém pro Krista rytěřuje, v dobrých činech dny své šťastně strávil. Záviše čistou Kunhutu takto zhanobil. A poskvrnil lože zesnulého krále českého.“

Závišův a Kunhutin Jan se měl podle všeho narodit asi v roce 1281. Později však nevstoupil do řádu křížovníků, jak uvádí Zbraslavská kronika, ale do německých rytířů.

Zatím čeští páni v čele s pražským biskupem, Tobiášem z Bechyně, a šlechticem, Purkartem z Janovic, dosáhli v roce 1283 propuštění kralevice Václava. Koncem května pak jedenáctiletého kralevice Václava slavně uvítala Praha. Královna zatím s návratem z Opavska váhala. Nedostatek mateřské lásky snad u ní omlouvá skutečnost, že v předcházejícím roce postihl Čechy po několika letech neúrody hladomor a několik vln epidemií. Na Pražském hradě se zřejmě proto Kunhuta objevila až v létě, kdy se z Čech pakovali poslední Braniboři a Moravu opustil Rudolf Habsburský. Teprve pak mohla konečně obejmout svého syna.

A co Záviš z Falkenštejna? Podle Zbraslavské kroniky „Záviše vůbec neboje se tak nevole královy, jako hněvu šlechticů království, do Čech přijíti nechtěl, nýbrž na tvrzích některých moravských úkrytu přebývaje, list a posly králové o polepšení postavení svého poslal. Ona pak nabyvši příležitosti k synovi se obrátiti s mateřským lichocením se snažila a o smíření se Závišem, přidruživši sobě některé muže urozené, k chlapci prosby vylévala. Ale poněvadž chlapce brzo přemluví hlas ženský, král vyslyšeti prosby matčiny neváhal, nýbrž dobrotivě promíjeje křivdy témuž království způsobené, k sobě jej povolal. Záviš tedy důvěřuje ochraně královnině, bezpečně ku králi přišel a lstivě se ponižuje tím upřímněji, čím jemněji milosti přátelství při slyšení knížete došel…“

Záviš se nejen mohl vrátit do Čech, ale tak jako získal srdce Kunhuty, získal i přízeň mladičkého Václava, jemuž se stal vlastně druhým otcem. Byl patrně velmi okouzlujícím společníkem, ale zároveň chladnokrevným intrikánem a přitom schopným organizátorem. Brzy vystrnadil z řízení zemských záležitostí dosavadní předáky, Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic, a nahradil je svými příbuznými nebo přáteli. Závišův bratr, Vítek z Krumlova, se stal podkomořím, další Vítkovec, Ojíř z Lomnice, nejvyšším komorníkem a Závišův švagr, manžel jeho sestry, Hroznata z Húžic, purkrabím… Sám Falkenštejn soustředil ve svých rukou vládu v Českém království a byl jakýmsi neoficiálním místokrálem.

„Kdežto král mlčel, on sám mluvil a sám jediný obstarávaje záležitosti veškerého království, vždy více než král budil postrach, sám vše ustanovoval, jeho samojediného vše poslouchalo,“ praví o Závišovi Zbraslavská kronika. Musíme však k tomu popravdě dodat, že Falkenštejn především znovu v Čechách upevnil královskou moc a to v zemi až donedávna zmítané sváry a zmatky a vydané na pospas plundrování cizími vojáky byl jistě velmi náročný úkol. Že přitom myslel také na sebe a své příbuzné, nebylo v dějinách ničím až tak novým a překvapujícím.

Vítkovcovu závratnou kariéru s nelibostí sledoval jeho někdejší ochránce, římský král Rudolf Habsburský, který si rovněž chtěl k sobě připoutat dědice české koruny. Vždyť v platnosti dosud byly dohody – kdysi uzavřené Otakarem a později obnovené Kunhutou – o sňatkovém propojení Habsburků s Přemyslovci. A tak se začátkem roku 1285 v Chebu konala svatba třináctiletého českého krále, Václava II., se stejně starou Habsburskou dcerou, Gutou.

Jakkoli se to zdá nepochopitelné, tento dětský dynastický sňatek spojil dva lidi, kteří k sobě později skutečně zahořeli láskou a Přemyslovec dokonce psal své manželce i milostné básně. Bohužel nikoli vlastní rukou, ale musel je diktovat svému písaři. Český panovník byl totiž, s prominutím, negramotný.

Svatby se samozřejmě účastnila i Václavova matka Kunhuta, ale kupodivu chyběl její milenec Záviš. Sám zřejmě vycítil nebezpečí, Rudolfovi příliš nedůvěřoval a mladičkého krále proto doprovodil jen k hradbám Chebu. Podobně Habsburk, ve zřejmě oprávněné obavě z českých poměrů, neponechal svou dceru jejímu chlapeckému choti a hned po svatebním veselí si ji zase odvezl domů.

V květnu toho roku následovala další svatba v Praze. tentokrát si Václavova matka Kunhuta brala svého o pět let mladšího milence Záviše. Bouřlivý vztah, který započal na jaře 1279, byl konečně oficiálně zpečetěn. Podle zprávy vídeňského kronikáře došlo k sňatku po svaté Trojici, tedy 20. května. Souhlas k tomu dal sám mladičký král Václav. Zbraslavská kronika uvádí, že Záviš „ke králi se obrátil a obcházeje ho medosladkými řečmi požádal, aby mu královou v řádné manželství dal. Král však, dosud mladistvý, domnívaje se, že se to hodí, prosbám žádajícího bez obtíže přivolil a matku svou, jíž se to též líbilo, vyhovuje přáním obou, za choť řádnou veřejně Závišovi zasnoubil, aby ti, kteří k vykonání nedovoleného snoubení dříve se shodli, po oslavení řádného sňatku budoucně řádně spolu zůstávali.“

Svatba Záviš a Kunhuty se neobešla bez protestů části české šlechty a snad dokonce i papeže. Podle některých pověstí se tehdy znovu provdaná královna pokusila otrávit svého syna Václava, aby se dědicem království nestal on, ale její a Vítkovcův syn Jan. Sám Záviš ji prý v tomto úmyslu zabránil. Jenže toto obvinění můžeme považovat ze cela nepodložené a lživé. Těžko si totiž můžeme představit, že by katolická církev povolila, aby se panovníkem stal člověk zrozený z nemanželského lože.

Manželské štěstí Kunhuty a Záviše však dlouho netrvalo. Dne 9. září 1285 královna zemřela. Tak brzká smrt po sňatku s několikaletým a zřejmě šlechtou většinou nenáviděným milencem budí lecjaké podezření. Že by tentokrát ji někdo doopravdy otrávil? Ale v tomto případě všechny milovníky spikleneckých teorií musím zklamat. Teprve devětatřicetiletá Kunhuta totiž nezemřela na otravu, ale nejspíše na tuberkulózu. Napovídaly by tomu i ony nápadně růžové tváře, které kronikáři v souvislostí s ní připomínají a také okolnost, že na stejnou chorobu zemřel v roce 1305 její syn, český král Václav II. Možná sama tušila přicházející smrt a kvůli tomu se na poslední chvíli provdala ze svého milence, aby neodcházela z tohoto světa v hříchu.

Na postavení Záviše se však tím nic neměnilo. Mladičký král Václav II. mu stále důvěřoval a spatřoval v něm svého druhého otce. Jenže s Vítkovcem cloumala až chorobná ctižádost, a tak si svůj konec vlastně přivolal sám. Při své inteligenci nemohl nevidět, co má nepřátel a že svou neskromností může přivolat vlastní pád. Jenže Záviš, když už měl jednou ženu královského původu a zřejmě pěkně temperamentní, chtěl opět stejně urozenou a stejně temperamentní nevěstu. Také tentokrát jí měla kolovat v žilách horká maďarská krev. Záviš si totiž vyhlédl sestru uherského krále, Alžbětu. Vyvolená nevěsta sice pobývala toho času v klášteře, ale její bratr, král Ladislav IV., ji odtud nikoli proti její vůli s pomocí své divoké kumánské družiny doslova unesl. Brzy se mohla konat další Závišova svatba, tentokrát na hradě Budíně nad Dunajem. Aby však dodal svému jménu patřičného lesku, svévolně si přisvojil titul vévody opavského. V Hradci u Opavy přece pečoval o nebohou Kunhutu, tak co?!

Jenže ouha, skutečným držitelem titulu a vévodou opavským byl Mikuláš, starší nevlastní bratr Václava II., syn Přemysla Otakara II. a jeho milenky, Anežky z Kuenringu, před časem propuštěný z habsburského zajetí. Na rozdíl od svého panujícího bratříčka měl dobrou paměť a věděl, co se Vítkovci jeho královskému otci naprováděli. Kousek se svévolně ukradeným titulem jenom ještě více očernil Záviše v Mikulášových očích. Přemyslovský levoboček si v duchu přísahal, že jednou to tomu zpupnému jihočeskému hochštaplerovi vrátí. Nebyl v tomto ohledu sám.

Záviš jako falešný vévoda opavský a čerstvý choť uherské princezny teď udělal to nejhloupější, co udělat mohl. Místo toho, aby hned po svatbě spěchal zpátky do Čech upevnit svoje mocenské pozice, užíval si s temperamentní Alžbětou. Na Pražském hradě se zatím šestnáctiletý Václav II. ocitl zcela pod vlivem Závišových odpůrců v čele s biskupem Tobiášem a samozřejmě také svým nevlastním bratrem Mikulášem. Šaramantního a ženy okouzlujícího Vítkovce pomluvili panovníkovi víc než dost a patrně to mělo i hlavu a patu. Vždyť zradil-li jednou jeho otce Přemysla Otakara, zradí určitě i jeho samotného. A to byl jistě velmi pádný argument. Mladý král všemu ochotně naslouchal, zvlášť když se k našeptávačům přidala i jeho mladičká choť Guta, kterou už habsburský tatínek pustil do Čech natrvalo a předem ji náležitě poučil, jak má smýšlet o Falkenštejnovi.

Po několika měsících se konečně Záviš i se svou novomanželkou vrátil do Čech. Nemohl si přitom nevšimnout, jak převratně se situace změnila v jeho neprospěch. Sotvaže zjistil, že jeho příbuzní byli z klíčových zemských úřadů zase vypuzeni, raději se usadil na královském hradě Svojanově na českomoravském pomezí a tady zatím opatrně vyčkával. V květnu 1289 jeho žena Alžběta porodila synka a pyšný Falkenštejn se rozhodl toho využít a pozvat na křtiny hned dva krále: svého uherského švagra Ladislava a, v předešlém manželství vyženěného, nevlastního syna Václava. Ve své neprozřetelné namyšlenosti tak udělal další hloupost.

Biskup Tobiáš, Mikuláš Opavský a královna Guta samozřejmě napovídali Václavovi, že na něj Záviš chystá léčku a chce se sám zmocnit trůnu. Vítkovec byl sice hnán touhou po moci, ale takovouhle ctižádost určitě neměl. Jenže mladičký král svou choť miloval a zcela jí důvěřoval. Když to říká jeho Guta, tak to asi bude pravda. A aby předvedl, že i on se vyzná v tlačenici, sám připravil na Záviše past. Začtěme se opět do Zbraslavské kroniky a nechme si to vyprávět takříkajíc z první ruky:

„Vzmuživ se tedy v Pánu král Václav, aby sobě i veškerému království o mír se postaral, v pouta vězení Záviše zaplésti ustanovil a předstíraje, že bez průvodu jeho na chystané křtiny nemůže táhnouti, posly pro něho poslal, aby do Prahy přišel, maje jej doprovodit. Mezi tím časem způsobil král, aby někteří šlechticové jemu nad jiné oddanější k němu tajně přišli, jimž vyjevil záměr mysli své ne bez mocného strachu, žádaje, aby v tajnosti to zachovali před nepřáteli stihatele jeho a pomocí přispěli. Nejsa pak tak podnícen jejich radami, jako podporován jejich pomocí, uchystal si tajně družinu, kterou zjednati mohl, a Záviše, když se k němu vrátil, na hradě Pražském důvěřuje v Hospodina zajmout dal, aby jej úzkostí vězení od bezbožnosti jeho ukrotil a poklady, jakož i odznaky královské, jež si kdysi osvojil, z rukou jeho vynutil…“

Když se zpráva o Závišově uvěznění donesla do jižních Čech, Vítkovci se samozřejmě vzbouřili, vyplenili města Pelhřimov a Týn nad Vltavou, náležející předákovi protizávišovské strany biskupovi Tobiášovi, a obsadili i královské město České Budějovice. Ti nejradikálnější z nich šli dokonce tak daleko, že českou korunu pohotově nabídli vratislavskému knížeti Jindřichovi IV., v jehož žilách kolovala i kapka přemyslovské krve po babičce Anně, sestře krále Václava I.

Mladík na trůnu však projevil nečekanou rozhodnost. Na český jih vytáhlo královské vojsko, jehož velení se velmi ochotně ujal Mikuláš Opavský. Na voze s sebou vezl do želez zakovaného Záviše. Teď měl konečně možnost mu to vrátit za uloupení titulu opavského vévody i za zradu svého otce Přemysla Otakara! Především chtěl pokořit všechny Vítkovce, a tak se svou armádou a zajatcem táhl po všech někdejších královských hradech, které si páni z Růže v průběhu Závišova místokralování zabrali. Před každým z nich požádal o jeho vydání. V opačném případě pohrozil, že Záviš bude sťat. Hrozba byla víc než působivá, a tak Vítkovci vydávali jeden hrad za druhým.

Až na Hluboké, ve Zbraslavské kronice je uváděna pod jménem Vroburg, odmítl její pán, Závišův mladší bratr Vítek, uvěřit Mikulášově hrozbě. Prý na něj sám spoutaný Záviš z podhradí volal, aby hrad nevydával, že raději zemře. Ale ať už to bylo jakkoli, pravdou je, že 24. srpna 1290 po třikrát opakované výzvě k vydání hradu a následném trojím odmítnutí Mikuláš Opavský ochotně zinscenoval krvavé divadlo. Obráncům Hluboké vysoko na hradbách při něm asi pořádně zamrazilo v zádech samým leknutím. A nepochybně též mnohé spanilé panně ukápla za sličného a mužného Vítkovce nejedna slzička.

Některé pověsti uvádějí, že Falkenštejnovi byla hlava sťata z výše spuštěným přiostřeným prknem, jakousi drastickou gilotinou. Na svědomí to má zřejmě kronikář z doby Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína. Ve skutečnosti však Pulkava nepsal o prknu, nýbrž o plknu. Mnozí dějepisci byly pak z tohoto pojmu trošku na rozpacích a mylně si upravili plkno na prkno. Nevědomky se dopouštěli matení důvěřivých čtenářů a vyvolávání zmíněných dramatických pověstí. Přitom chudák kronikář použil pojem „plkno“ či „plakno“ zcela záměrně, tak se totiž po staročesku nazývá zvláště ostrý meč.

Pulkava měl však informace o popravě pod Hlubokou z hodně druhé ruky. Spíše bychom měli vzít za bernou minci Zbraslavskou kroniku, jejíž autor byl popisovaným událostem časově blíže. O Vítkovcovu exekuci se v ní výslovně uvádí : „Když přátelé Závišovi nahoře bydlící hrad sám vydati odpírali, (Mikuláš) Záviše na podhradí toho hradu….stíti kázal…“ O plknu, plaknu nebo prknu ani slovo! Že by jindy výřečný Petr Žitavský nechal takovou zajímavost bez povšimnutí? Asi ne. Už proto se zdá nejpravděpodobnější, že Falkenštejnovi kat usekl hlavu pořádným katovským mečem.

Závišův smutný konec dodnes na Hluboké připomíná kámen v parčíku na Pokutní louce na pravém břehu Vltavy. Kdybyste však k němu chtěli položit kytičku, musím vás upozornit, že bohužel není příliš autentický. Teprve v roce 1895 ho dal zde postavit majitel hlubockého panství kníže Adolf Josef Schwarzenberg. Přitom místo , kde dnes Závišův kámen stojí, rozhodně není totožné z místem, kde mistr popravčí srazil krásnou a hrdou Falkenštejnovu hlavu. Nejen proto, že bylo vybráno spíše podle tradice o Pokutní louce, než podle znalostí konkrétních reálií, ale také z toho důvodu, že později museli pamětní kámen kvůli regulaci Vltavy přestěhovat tam, kde je dnes.

Tragický konec Záviše z Falkenštejna inspiroval mnohé české spisovatele. za všechny zmiňme alespoň básníka Adolfa Hejduka, který tklivě zaveršoval :

„Hluboká, Hluboká s věžmi i valy,
za dávna Záviše pěvce tu sťali,
sťali ho pod hradem na svěžím luhu,
ubohý zpěváku, ubohý druhu!
Rád že měl královnu, padla mu hlava,
Posvad rudne tu od krve tráva.“

Jiný spisovatel, Jiří Mařánek, vylíčil ve svém románu Romance o Závišovi, jak po popravě pyšného Vítkovce Mikuláš Opavský dobyl a zapálil Hlubokou. Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Naopak Závišův bratr Vítek Hlubokou tehdy před Mikulášem ubránil a jako odvetu za bratrovu smrt nechal setnout bratra biskupa Tobiáše z Bechyně, kterého držel v zajetí. Nakonec se však přece jen musel vzdát jen za záruku volného obchodu do ciziny. Odešel do Polska, kde dále vzdoroval Václavovi II., usilujícímu tehdy i o polskou korunu. Nakonec však byl stejně zajat a stejně jako Záviš popraven. Takový byl konec vítkovské protikrálovské rebélie.

Autor – Jan Bauer
Z knihy „TAJNOSTI ČESKÝCH HRADŮ A ZÁMKŮ“
Vydavatelství AKCENT